Co je věková diskriminace na trhu práce

S diskriminačním jednáním se mohou starší lidé setkat v průběhu výkonu zaměstnání, nebo již při přístupu na trh práce, konkrétně při formulaci požadavků a při vstupních pohovorech. Diskriminace může mít podobu přímou, či skrytou.

Po uzavření pracovní smlouvy jsou zaměstnavatelé povinni dodržovat zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci. Tato zásada platí v oblasti podmínek k práci, odměn za práci, příležitostech dosáhnout postupu v zaměstnání, příležitostech a možnostech odborného vzdělávání. Jakákoliv diskriminace je zákonem zakázána. Zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoli způsobem postihovat či znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv.

Často se můžeme setkat již s diskriminační formulací při inzerci pracovní nabídky. Pokud povaha práce neospravedlňuje vyžadování určitého věku (například obsazení do divadelní role, předvádění na módních přehlídkách a podobně), nesmí zaměstnavatel z této nabídky starší občany vyloučit.

Příkladem přímo diskriminujícího pracovního inzerátu jsou formulace typu “…hledáme číšníka ve věku 30-35 let…“ hledáme asistentku s praxí maximálně 3 roky“

Nepřímo diskriminující je běžně užívaná formulace „…hledáme člena do mladého dynamicky se rozvíjejícího týmu…“  Pokud zaměstnavatel již v inzerátu formuluje požadavek naprosté časové flexibility a maximálního pracovního výkonu, lze předpokládat, že bude do svého pracovního týmu preferovat mladší zaměstnance.

V průběhu zaměstnání se starší lidé mohou setkat s diskriminací ve formě vyloučení z časově náročnějších vzdělávacích školení a kurzů, zamezení pracovního postupu navzdory vynikajícím výsledkům, odepření odměny za práci navzdory splnění nároků.

Formálně je diskriminační jednání definováno následovně:

  • Přímou věkovou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo s jednou osobou zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodným způsobem než s osobou jinou z důvodu věku.
  • Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního rozhodnutí, kritéria nebo praxe je z důvodu věku osoba znevýhodněna oproti ostatním. (O nepřímou diskriminaci se nejedná, pokud toto rozhodnutí, kritérium nebo praxe je věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné).
  • Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. Při rozhodování o tom, zda konkrétní opatření představuje nepřiměřené zatížení, se bere v úvahu míra užitku, finanční únosnost opatření, dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením. Za nepřiměřené zatížení se nepovažuje opatření, které je fyzická nebo právnická osoba povinna uskutečnit podle zvláštního právního předpisu nebo na jehož náklady je možno přispět z veřejných rozpočtů.
  • Pronásledováním se rozumí nepříznivé zacházení s osobou, k němuž došlo proto, že uplatnila práva podle tohoto zákona.
  • Pokynem k diskriminaci se rozumí chování osoby, která zneužije podřízeného postavení druhého k diskriminaci třetí osoby.
  • Naváděním k diskriminaci se rozumí chování osoby, která druhého přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu.